Vybavila se mi vzpomínka naší nejznámější kuchařky, paní Magdaleny Dobromily Rettigové na jednu ne příliš hezkou vzpomínku z jejího dětství. „Když mi bylo osm let, vzala maminka moji panenku, hodila jí do kamen a řekla – tvoje dětství končí, už jsi dost velká na to abys pracovala.“ A dala jí do ruky pletací jehlice. Hrozné, že? Ale to by bylo povídání velice smutné.
Proto pojďme raději k tématu dětské hry.
To, co stačilo našim pradědečkům a prababičkám,
bylo by stoprocentně pro dnešní děti málo.
A není se čemu divit. Proto nemám ráda mentorování typu – já jsem se musel spokojit s polínkem, o kterém jsem si myslil, že je to vláček.
A vedle sedící babička se snaží svého prapotomka oslnit vyprávěním o celodenním navlékání korálků a převlékaní panenky. Marně.
A je to logické.
Nám by se přeci také nelíbil návrat
· k dřevákům
· a suchému WC.
Složitá doba vyžaduje složité hračky.Jen těžko by takové špalíčkové dítě později mohlo porozumět počítačům a jiným náročným technologiím.
Děti jsou v každé době stejné
Slyšela jsem nedávno názor jedné paní učitelky v mateřské školce, která byla naprosto proti různým vychrtlým dospělým panenkám, kterým se holčičky chtěly stůj, co stůj v dospělosti podobat.
Mezitím, co mezi sebou porovnávaly,
× která má lepší make-up,
× chlapečci po sobě stříleli
× a snažili se snížit stav svých souputníků ve třídě.
Paní učitelka otevřela skříň, vyndala z ní zapomenutou stavebnici a vysypala jí na zem. Tak rychlou odezvu nečekala. Od toho dne se každé ráno opakovala stejná situace.
>>> holčičky uložily své dospělé přítelkyně do postýlky,
>>> kluci se odzbrojili
>>> a šlo se stavět.
Chtěla jsem tím jen říct, že jsou děti vlastně pořád stejné.
Potřebují
*někoho, kdo se jim bude věnovat.
*hračky, které budou opravdu rozvíjet jejich šikovnost
*pocit bezpečí
Nechceme mít přeci generaci
babrínek
a
namachrovaných macho chlapů.