Každý z nás občas se občas potřebuje odreagovat. Procházky vás nebaví, cvičit se vám nechce a vlastně nevíte jak přijít na jiné myšlenky? Běžte si něco zahrát. V poslední době se rychle rozšířila Virtuální realita. Takřka v každém větším městě už existuje herna, kde můžete vejít do virtuálního světa. Zaručeně zapomenete na veškeré starosti, to vám bude garantovat každý, kdo si tuto zábavu už vyzkoušel.
 
Stačí si rezervovat termín a vyrazit. Nemusíte se ničeho obávat, personál vám přesně vysvětlí, co máte dělat. Do rukou dostanete ovladače a nasadíte si speciální brýle a hra může začít. Ostych dejte stranou, stejně po pár vteřinách zapomenete, že stojíte v nějaké místnosti s cizími lidmi, vy vidíte úplně něco jiného než oni. Po chvilce se natolik ponoříte do hry, že nebudete vůbec vnímat okolí. Když dostanete na uši sluchátka s doprovodnou hudbou, ztratíte naprosto spojení s realitou.
 
Záleží na každé provozovně, jaké hry a kolik jich nabízí. Při první návštěvě je dobré se seznámit s nabídkou her, vyzkoušet si ty které vás zaujaly a naučili se je ovládat. Při další návštěvě už budete vědět, co vás nejvíce bavilo a můžete si vychutnat tuto hru na plno.
 
Trh nabízí nejrůznější hry a záleží také na vybavení herny. Můžete se tak setkat s malování ve 3D nebo se můžete podívat na nejrůznější místa na světě, závodit nebo si vychutnat nějakou „střílečku“. Nebojte se a vyzkoušejte i to, co by vás na první pohled nezaujalo. Často se tak stane, že si pánové kreslí své vysněné auto a dámy střílejí na zoombie. Některé hry lze také hrát ve dvojici.
 
Jediné, co vám bude líto je rychle ubíhající čas. Když vás budou opět vracet do reálného světa, nebudete věřit, že jste byli hodinu, nebo déle, ve hře. Virtuální realita je rozhodně nezapomenutelný zážitek a určitě neskončíte u jedné návštěvy. Dejte tomu tedy šanci, nebudete zklamaní a na své starosti naprosto zapomenete.

Fenomén cirkusu rozděluje lidi na dva tábory. Na ty, kteří ho mají rádi a navštěvují jej a na ty, kteří by do šapitó za nic na světě nevstoupili kvůli týrání zvířat. Tak se na argumenty podívejme blíže:

1.Zvíře trpí bitím různými nástroji a taháním za kůži. Protiargument: Taková zvířata jako například slon, jsou tlustokožci, kteří, aby něco vůbec pocítili, potřebují pořádný impuls. Medvěd, ten má zase srst, řekněme. To, co na nás působí jako pořádná rána, může mít na takové druhy účinek drobného pobídnutí. No ale co ta ostatní zvířata, která hrubou kůži nemají? Lvi, tygři, zebry, například? Jak ti to cítí?

2.Zvířata jsou násilím přinucena k nějaké činnosti, už si nemohou dělat, co se jim zachce. Jsou nucena pracovat zadarmo, a aniž by se jich někdo ptal. Protiargument: Zvířata jsou ráda, že mají nějakou činnost, nějakou náplň, své dny jen bezcílně neprobloumají. Vždyť kdo z nás ještě nepostřehl rozdíl mezi psem na gauči, který se nudí, který takzvaně „nemá do čeho píchnout“ a psem na cvičáku nebo na procházce, kde má dostatek podnětů? Anebo je podnětů pro profesionálně cvičené zvíře až přespříliš?

3. Na přetřes přichází vztah mezi cirkusovým zvířetem a jeho cvičitelem: Je to vztah prezentující se na první pohled, vztah, kdy by zvíře pro svého pána dýchalo, které touží po každém jeho pohlazení a které s oslepující žárlivostí odhání všechny potenciální soky v podobě příslušníků stejného pohlaví, jako je ono samo? Ale co když je to jinak: Zvíře dlouhodobě zvyklé na drezuru v podobě cukru a biče by samozřejmě dalo cokoli za cukr, proto se okatě podbízí svému veliteli a oddaná bezvýhradná láska není ničím jiným než vypočítavou zištností?

Není od věci připomenout zážitek, jaký z drezírované zvěře máme, tedy alespoň ti, kteří rádi do cirkusu chodí. Jak žasneme nad tím, co všechno je němá tvář schopna se naučit a předvést, obdivujeme souhru zvířete a člověka. Působí to jako něco dokonalého, ale…

Tyto otázky se nedají jen tak odbýt, vrhají temný stín na bezesporu přitažlivou cirkusovou zábavu, která je mezi námi již po staletí. Současně jsou ale tak komplikované a sporné, že se sotvakdy dozvíme jasnou odpověď. To bychom se museli zeptat přímo těch, kteří nám nemohou odpovědět. Kdo to tedy kdy rozsoudí?

Možná si říkáte, jaké by to bylo zajít si na nějaké divadelní představení, zkusit nový, zatím nepoznaný druh zábavy. Nevíte ale, co od toho očekávat? Nejste si jistí, zda je to pro Vás to pravé? Přečtěte si následující reportáž, která Vám poskytne základní vhled.

Když přijdete: Při vstupu do foyer zakusíte útok na téměř všechny své smysly. Čich upoutá dynamická směsice parfémů, které nelze za žádných okolností uniknout, přesto zůstává svým zvláštním způsobem přitažlivá. Zrak až přechází z množství nápadných slavnostních látek, barev, vzorů a střihů, do kterých budoucí publikum zahalilo své postavy. Některé modely nádherné, až se tají dech, jiné inspirativně originální, u dalších pochybujete o psychickém zdraví jejich nositelů. Opravdu nepřeberná přehlídka.

Krom oděvu se nelze nezaměřit na výrazné, mnohdy dramatické líčení přítomných dam a je doplňující vlasové kreace. Pokud se v této záplavě vjemů neztratíte, zkuste si uvědomit nápor, který zažívají Vaše uši: nepochopitelně harmonická kakofonie hlasů, různého cinkání a šoupání, ve které se mísí jisté příjemné napětí z očekávaného a zároveň neznámého.

Představení: Usazením se na své místo odpočinek od dojmů nenastává, ty se jen trošku pozmění. Ze všeho nejdřív se zaměříte na scénu, její rozložení a kulisy. Je scéna moderní, nebo nás zavede o pár století zpět? Je zde spousta rekvizit nebo se bude jednat o minimalistický kus? A už se do hry dostávají první tóny a do práce se dává náš sluch. Postavy před našima očima defilují v promyšleně navržených kostýmech vtahujíce nás tak do svého příběhu. Prostřednictvím hereckých výkonů můžeme pocítit pestrou škálu emocí, v jednu chvíli se smát, pak zase plakat, zažít strach, odpor i hrůzu. Nezřídka se stává, že najednou v přehrávaném rozpoznáme vlastní situaci, poznáme v něčí roli svého známého, či dokonce sami sebe.

A to je zvláštní zážitek, zarážející, urážlivý nebo naopak uklidňující v tom, když si uvědomíme, že se svým problémem nejsme sami na světě, ale že už ho možná řešilo mnoho lidí před námi.

O přestávce: Dojmů, vjemů a počitků je najednou tolik, že nezaškodí dát si krátkou pauzu. Trochu se osvěžit, posilnit třeba skleničkou vína, aperitivem nebo slanými tyčinkami. K tomu nezbytná příloha v podobě společenské konverzace, vyměňování názorů na zatím zhlédnuté, docela dobře možné je i náhodné setkání s někým ze známých.

Strhující závěr: Vracíme se zpátky do sedadel s jedinou otázkou v hlavě: Jak to dopadne? Máme na to jistě svůj názor, který se může, ale i nemusí protnout s realitou. Znovu se setkáme s nám již známými postavami, ke kterým jsme si mezitím vytvořili specifický vztah. Opět se vrháme do vod plných nečekaných spodních vírů, náhlých vzedmutí a zrádných jezů. Je však možné, že se ocitneme ve stojatých vodách něčeho, co lze vyřešit jen s obtížemi, ale také, že doplujeme až do klidných vln přístavu. Není vyloučeno, že v závěru dramatického kusu prožijeme nepopsatelný, intensivní a osvobozující pocit očištění. Kvůli tomuto pocitu zcela určitě stojí za to divadlo navštívit.

Ať tak, či tak, v každém případě chrám kultury opustíte poučenější, citově obohacenější a s touhou se vrátit, buď k témuž, které prostě budete muset zažít ještě jednou nebo také k prožití zbrusu nového, uchvacujícího dobrodružství.